Teprve mnohem později jsem pochopila proč. Protože jsem každý den utíkala co nejrychleji do školy a po škole zase co nejrychleji domů. Nedívala jsem se nalevo ani napravo, jen jsem chtěla stihnout být doma včas. Bylo to dost daleko. Když jsem nestihla domů doběhnout včas, čekalo mě klečení.
Myslím tím klečení na celé odpoledne a večer. Až do spaní. Klečela jsem u babičky v ložnici, nesměla jsem jít do pokoje, kde jsme spali s mamkou, taťkou a malým bráškou. Nařídil to taťka. On vlastně můj pravý taťka není, toho už jsem dlouho neviděla. Tenhle nový taťka se oženil s mamkou a mají malého brášku. S bráškou si nesmím hrát. Když neklečím, pomáhám doma a na zahradě. Rodina musí držet pohromadě, říká ten taťka, a protože jsme rodina, chodili jsme všichni i stejně ostříhaní. Já, bráška, mamka, taťka i babička. Úplně nakrátko. Takže když mi děti neříkaly Forreste, říkaly mi, že jsem pejsek, protože mám na hlavě takové chlupy, mokré a uřícené z neustálého běhu.
Nesměla jsem se dívat s mamkou, taťkou, bráškou a babičkou na televizi. Nesměla jsem si dojít na záchod. Znamenalo by to další klečení. A tak jsem se někdy vyčůrala do oblečení, abych nedělala loužičky. Asi jsem fakt kus pejska. Snažila jsem se dělat všechno tak, jak po mě naši chtěli, aby mi nenadávali a nemusela jsem klečet. Nohy jsem měla úplně otlačené. Zkusili jste někdy klečet půl dne a dívat se do zdi? Někdy taky s předpaženýma rukama a na nich těžký kastrol?
Začala jsem rozumět tomu, že jsem jiná. Co všechno můžou a mají jiné děti ve škole. Snažila jsem se to doma vysvětlit. Křičeli na mě a nadávali. Zase jsem klečela a byla ráda, že je ráno a můžu běžet do školy. Byla jsem jiná, děti se mi smály, byly ale hodnější než naši. A pak jsem se dětem svěřila, jaké je to u nás doma. Že mi je smutno, že se mi chce plakat a že už nemám co. A tak se škrábu anebo řežu něčím ostrým, abych cítila něco jiného, třeba i bolest. Ukázala jsem jim svá kolena, která jsem při tělocviku schovávala do tepláků. Ukázala jsem jim své pořezané ruce, schované v dlouhých rukávech. Děti vše řekly paní učitelce. Paní učitelka se na mě smutně dívala, pohladila mě poprvé po mých pejskových vlasech a řekla, že už je to tady, že to čekala. Asi tu policistku a sociální pracovnici, co pak za mnou do školy přijely. Všechno jsem jim popravdě řekla a také to, že už domů běžet nechci. Že se bojím a taky že si chci odpočinout. A pak jsem se rozloučila s dětmi ve škole. Budeme ti držet palce Forreste, říkaly.
Bylo mi 9 let, když jsem odjížděla do Klokánku.
V Klokánku i v nové škole jsem si našla nové kamarády. Tety byly moc hodné, trpělivě mi vysvětlovaly vše, co bylo potřeba, co jsem neznala. Učili mě věřit lidem a jak se k nim chovat. Viděla jsem film Forrest Gump a pochopila jsem, že se nic nemá vzdávat. Měla jsem hezké oblečení, byla jsem vymydlená a voňavá, jako ostatní děti ve škole. Měla jsem bombácké svačiny. I ty vlasy mi pomalu začaly dorůstat. Mluvila jsem s paní psycholožkou, přestala jsem si ubližovat škrábáním, dokonce za mnou přijel táta. Ten doopravdickej. Vyprávěl, že má taky novou paní a čekají miminko. Pak jsme se všichni seznámili a já k nim začala jezdit. Na víkendy, na prázdniny. Když jsem k taťkovi odjela nastálo, měla jsem vlásky do culíku a sponečky, jako ostatní holky. Nové sestřičce jsem přivážela dárek a tatínkovo tetě kytičku. Trochu jsem se bála z Klokánku odejít, jaké to bude u táty, když tam budu nastálo, jestli jim nebudu vadit a co když někde potkám doopravdickou mámu? Jak se mám chovat? Jsem ale bojovník, jako Forrest, zvládnu to, tak mi držte palce.